První týdny a měsíce roku 1947 probíhaly na území severovýchodního Slovenska v relativním klidu. Většina banderovských jednotek operujících na polském území se v tomto zimním období stáhla do svého rozsáhlého teritoria v polských Beskydech. Vojáci ze svazku „Teplice“ (dříve Otto) v poklidu vykonávali hraniční pochůzky a utěšovali se tím, že banderovci již dají pokoj, když poznali důkladné zabezpečení našich hranic. Navíc byli naši vojáci přesvědčováni o tom, že polská armáda bude v roce 1947 schopná se s těmito zločinci vypořádat ve vlastní zemi. Banderovci se důkladně připravovali na jarní ofenzivu. Svými veliteli byli ujišťováni, že v roce 1947 dojde k rozhodujícímu vojenskému střetu západních mocností s oslabeným SSSR. Banderovci budou mít za úkol držet v šachu celou polskou armádu.

V roce 1947 banderovci též uvažovali o vpádu na Slovensko. O těchto záměrech svědčí dokument banderovského vedení z 2.4.1947, ve kterém se mj. uvádí: „…Je jasné, že tohoto roku musíme provést vpád do ČSR jako v minulém roce provedl Mimoň, Karmeluk a Bir…Myslíte, že na to bude stačit Bir a Brodyč, Chryna se tam bojím pustit, aby nás nezkompromitoval. Mohl by se tam ještě poslat Burlák a Chromenko? Jaký je váš názor v této věci? ..“.A skutečně , již od počátku dubna 1947 zesílily banderovské sotně tlak na naše hranice v rozsahu více než 200 km. Pokud by se jim tento záměr podařil, hrozilo reálné nebezpečí jejich hlubšího pronikání směrem na západ a jih. Bohužel v řadě případů se jim tyto vpády podařily. Např. v polovině dubna nezjištěné banderovské jednotce podařilo obsadit a vydrancovat obce Vydráň a Kalinovo na okrese Medzilaborce. S sebou banderovci odvlékli 3 příslušníky Finanční stráže, které později na polském území zavraždili. Velitel IV. vojenské oblasti proto rozhodl posílit hraniční prostor Slovenska o některé další vojenské jednotky.

Vzhledem k tehdy probíhající generální ofenzivě polské armády – operace „Visla“, kdy banderovci byli nuceni opouštět svá dosavadní teritoria, se řada jejich jednotek probíjela směrem na jih s cílem proniknout na území ČSR. Od prvé poloviny června 1947 banderovské jednotky zesilovaly tlak na naše hranice se záměrem co nejrychleji projít ČSR a dostat se do okupačních pásem USA v Rakousku nebo v Německu. Operace „Visla“ narušila tak původní záměr banderovců uskutečnit rozsáhlou propagandistickou kampaň na celém slovenském území. Místo toho došlo k vynucenému ústupu třech velkých banderovských jednotek Burlaka, Chromenka a Brodyče i řady dalších menších skupin, kterým se podařilo probít na naše území.

K lepšímu pochopení cílů a záměrů banderovců s jejich vpádem do ČSR v létě 1947 je pozoruhodný obsah písemností, které vedle dalších dokumentů byly nalezeny u dvou banderovských kurýrů OUN, zadržených na našem území. V těchto dokumentech s datem 10.9.1947 krajský vedoucí OUN, Orlan, oznamuje mnichovské centrále následující: „Poslali jsme vám sotně pod vedením Burlaka, Chromenka a Brodyče. Tyto sotně dostaly svolení jít k vám. …Všichni ostatní odešli samovolně… Ti, kteří k vám neoprávněně odešli, prosím postavit před soud a vrátit do krajů k odčinění jejich viny, neboť jinak je zapíšeme do dějin jako dezertéry. To je naše neovolatelná výhrada. Kraj je do dnešního dne vyčerpaný, řady řídnou a ti potkani si šli zachránit svoji kůži …“.

Tento dokument byl zajištěn v době, kdy již končily boje našich jednotek s burlakovým oddílem v pohoří Malé Fatry. V roce 1947 prožívala celá naše republika mimořádně těžké období. Země se ještě nevzpamatovala z válečných útrap a již byla postižena jinou katastrofou, nejhorším suchem za celé 20. století., které tvrdě dopadlo nejen na zemědělce, ale na všechny občany republiky. Naše vláda tak musela přijmout řadu tvrdých úsporných opatření. Na vnitropolitické scéně se zostřovaly rozpory mezi jednotlivými politickými stranami Národní fronty. Na mezinárodní scéně se stále více vyhrocovalo nebezpečí vzniku 3. světové války.

Právě v této vypjaté vnitropolitické a mezinárodní situace došlo ve dnech 10. – 22.6.1947 ke vpádu třech velkých banderovských jednotek Burlaka, Chromenka a Brodyče, kterým se podařilo proniknout na naše území přes dobře vybudovaná ženijně–technická opatření a ostrahu hranic vojenskými prvosledovými jednotkami. Pokus o přechod jednotek Chryna a Stacha se podařilo našim hraničním oddílům odrazit.V té době, kdy uvedené tři banderovské jednotky pronikaly na slovenské území, vrcholila polská vojenská operace „Visla“. Jejich velitelé si začínali uvědomovat, pokud budou chtít oni a jejich střelci přežít, zbývá jim jediná cesta. Co nejrychleji projít nebo se probít nejkratším směrem do USA – zón v Německu nebo Rakousku. Jako nejschůdnější se jim jevil urychlený průchod přes ČSR.

Kalkulovali především s tím, že především na Slovensku jim nebude kladen žádný odpor. Předpokládali, že se jim podaří úhybnými manévry vyhnout přímým bojovým střetům s našimi vojenskými jednotkami. Počítali i s účinnou podporou rusínského a ukrajinského, ale i slovenského obyvatelstva. Dále, že slovenští vojáci a jejich velitelé nebudou proti nim útočit. Dle pozdějších poznatků příslušníků vojenského obranného zpravodajství se měli někteří slovenští důstojníci setkávat s veliteli banderovských útvarů a dojednávat s nimi jakýsi „pakt o vzájemném neútočení“ nebo dle současné naší politické terminologie „toleranční patent“. Že k těmto „dohodám“ zřejmě docházelo, svědčí okolnost, že banderovci v prvních dnech a týdnech svého tažení napříč Slovenskem, byli jen sporadicky napadáni našimi vojsky. Je však též skutečností, že banderovci dovedli mistrně využívat všech přírodních a terénních reliéfů a včas se nepozorovaně přesunout do bezpečí, aniž by jejich přítomnost naši vojáci zjistili.

Čs. vláda tak byla nucena bezprostředně reagovat na tuto novou hrozbu banderovského vpádu. Byla si současně vědoma, v jaké složité situaci se v té době naše armáda nacházela. V rámci dříve přijatých „balíčkových“ úsporných opatření na úseku MNO, byli předčasně propuštěni vojáci druhého ročníku základní služby, a to v červnu 1947, tedy právě v té nejkritičtější době. Další tisíce vojáků základní služby bylo uvolňovány pro práci v dolech, zemědělství, stavebnictví, těžkého průmyslu aj. Do zálohy navíc v té době odcházel velký počet důstojníků, rotmistrů a poddůstojníků, účastníků druhé světové války, kteří bojovali jak na západní, tak i na východní frontě. Tím došlo ke snížení akceschopnosti a bojeschopnosti armády jako celku.

V této situaci hledala naše vláda další zdroje a prostředky k účinnému boji proti jednotkám UPA. Ministru vnitra Václavu Noskovi byl dán úkol, aby urychleně zformoval z příslušníků pohraničních útvarů SNB, dislokovaných v Čechách a na Moravě, samostatný Pohraniční pluk SNB „Slovensko“. K jeho urychleném zformování došlo v době mezi 23. až 30.6.1947. Avšak i v dalších měsících, až do září 1947, byli nasazování příslušníci SNB do bojových akcí proti banderovcům, ať již v rámci Pohraničního pluku SNB „Slovensko“ nebo později do stíhacích útvarů SNB na území Moravy a Čech, kam se postupně dařilo pronikat menším banderovským skupinám. V neposlední řádě šlo o posílení početně oslabených pohraničních útvarů na hranicích jižní Moravy a jižních Čech, odkud byla odvelena značná část příslušníků do pluku „Slovensko“.